Moderní babičky

Babičky z našeho dětství jsou ta tam. Dnešní babičky nezastihneme u kamen s vařečkou. Moderní babičky pěstují extrémní sporty a věnují se sebevzdělávání.

Kam se poděly klasické babičky?

Senioři drží krok s dobou, jejich tradiční role se vytrácejí. Babičky odložily pletení, jezdí na horském kole, surfují po internetu, učí se cizí jazyky. Někteří odborníci tvrdí, že děti jsou na tom hůř než v minulosti, protože na ně nemají čas nejen vlastní rodiče, ale už ani jejich prarodiče.

„Moje maminka se vždycky poněkud vymykala tradičním představám o prarodičích," svěřuje se Anna Laňková. "Než aby svá vnoučata vodila za ručičku a zastávala se jich za jejich prohřešky před přísnými rodiči, dbá na to, aby byly samostatné a aby si uvědomovaly své činy a váhu svých slov."

Maminka Anny, paní Emília Psotová, je aktivní, studující žena, která ve svých dvaašedesáti letech skládá zkoušky moderní metodiky výuky hudby na brněnské JAMU, vyučuje hře na klavír a hraje v hudebním triu. A když paní Psotová zavolá z Hodonína do Prahy své vnučce Saše, jde přímo k věci. Žádné zbytečné otázky - škola, koníčky, kluci. Poněkud "sportovní" vztah má také k dárkům, které příliš neřeší, ale na druhou stranu je ochotná své vnučce poskytnout "dárek" v podobě praktické rady do života.

Aktivní přístup k životu je v této rodině zřejmě dědičný. "Pětaosmdesátiletá máma mojí maminky ještě nedávno studovala univerzitu třetího věku," říká paní Anna. "Já měla jednu babičku „buchtovou" a svoje babičkovství si užiju, určitě budu vnoučata rozmazlovat," těší se. "I když moje maminka není postavou z knížky Boženy Němcové, obdivuji ji pro její energii a vytrvalost jít si za svými sny a cíli," říká paní Anna.

Paní Miloslava Pecová je aktivní babička, která stíhá jak své "tradiční" prarodičovské povinnosti, tak i podnikání a starost o dům s 25arovou zahradou. "Jsem v důchodu už dva roky, ale pracuji dál - od roku 1993 mám účetní firmu. V práci trávím tak deset hodin denně," říká.

Svou aktivitu odůvodňuje jednoduše: "Chci si udržet svěží mysl, být aktivní a nesedět doma." Zároveň však miluje i své babičkovské povinnosti. "Mám jednoho vnoučka Natana, kterého čeká škola. Od jeho narození si ho každé úterý beru k sobě. Chodíme na výlety, do ZOO, dělám mu jeho oblíbenou květákovou polévky, trochu ho rozmazluji. Každé léto jezdíme k moři."

V létě očekává paní Pecová další přírůstek do rodiny, tentokrát od své dcery. "Nejde ani říct, jak moc se těším. Každé vnouče je pro mě životní vzpruhou, když jsem s ním, zapomenu na všechny starosti."

Sociologové a psychologové se shodují, že postavení prarodičů ve společnosti se výrazně změnilo. Po roce 1989 se objevilo mnoho možností seberealizace seniorů: pracují, podnikají, cestují, věková hranice odchodu do důchodu se zvyšuje. Mnoho firem už zjistilo, že starší pracovnice nejsou k zahození, mají potřebné zkušenosti, jsou spolehlivé, váží si práce a nehrozí u nich žádné "omezení" mateřstvím.

Na začátku tisíciletí spustilo občanské sdružení Život 90 projekt "náhradních" babiček a dědečků. Bohužel neúspěšně. "Rodiny seniory využívaly jen na hlídání dětí, než aby jim také obohacovaly život," říká spoluzakladatelka sdružení Blanka Lormanová.

Ale existuje i možnost takzvaných "přátelských návštěv", kdy se dobrovolníci setkávají se seniory, chodí společně na procházky, na výlety, za kulturou.

Třiaosmdesátiletá paní Jiřina se tak pravidelně setkává s 25letou studentkou Hankou. "Protože se těžko pohybuji, Hanka se mnou chodí třeba nakupovat, posledně jsme koupily dokonce i nějaké oblečení, měla jsem velkou radost. Mám vnučku a vnuka 30 a 31 let, moc často je nevídám, takže mi Hanka tu vnučku tak trochu nahrazuje. Mám mladé lidi ráda a pořád mě baví život," říká paní Jiřina.