Radost ze zahrádkaření

Zahrádkaření je koníčkem, který vyplňuje volný čas mnoha z nás. Přináší nám radost ze života, uspokojení a také zdraví (v podobě pohybu a zdravých potravin).

Zahrádkaření - minulost, současnost a budoucnost

Zahrádkářské hnutí vzniklo v roce 1926 v Lucemburku. Za jeho zakladatele je považován abbé Lemires, jenž proslul výrokem: „Lišky mají nory, ptáci hnízda a jen dělník nemá kousek země, ačkoli byla stvořena pro všechny lidi!"

V Evropě poničené světovou válkou se myšlenka zakládání zahrádek dočkala nadšeného přijetí. Pro chudé lidi z měst přinesla stejně osvěžující odpočinek. A navíc vlastní ovoce i zeleninu, což znamenalo vítanou úsporu peněz.

U nás začaly první zahrádkářské osady vznikat v roce 1927, především v Praze, kde jich postupně vyrostlo několik stovek. Jejich zlaté časy pak přišly počátkem 50. let. Situace s poválečnou chudobou se opakovala, navíc tehdejší mocipáni vítali každou aktivitu, která lidi odváděla od nežádoucího spolčování s politickým podtextem.

Pod hlavičkou Československého svazu zahrádkářů a ovocnářů tak vzniklo několik tisíc zahrádkářských kolonií, na nichž podle odhadů v čase největšího rozkvětu pracovalo víc než půl milionu lidí. Příslušné orgány jejich úsilí o vlastní kedlubny, meruňky a ořechy podporovaly: poskytovaly například dotace na oplocení pozemků, výstavbu studní a vodovodů či kluboven.

Spokojený svět šikovných lidí, kteří si ruce od hlíny omývali jen v čase vysílání televizního Receptáře, se ovšem po roce 1989 čelně střetl s novou realitou. Po desítky let zahrádky zdárně bujely na pozemcích ve „všelidovém vlastnictví" a chatky na nich spontánně vyrůstaly za blahovolného přihlížení stavebních úřadů.

To se změnilo, zvlášť u stavebně zajímavých oblastí se začalo tvrdě dbát na dodržování zákonnosti. Najednou začalo vadit, že zahrádky leckde nebyly přesně zakresleny, že stavby na nich často byly budovány načerno a že stály na místech určených územním plánem k jinému využití. Mnoho pozemků bylo vydáno restituentům, kteří samozřejmě nechtěli dostávat běžný zahrádkářský nájem od 2 do 10 Kč za m2 a rok, když mohli pozemek zpeněžit třeba za 2 000 Kč za m2.

Další rána byla ztráta zájmu mnoha zahrádkářů samých. Po letech socialistického nedostatku byly najednou obchody plné ovoce a zeleniny za poměrně nízké ceny. Nač se celý rok dřít, když totéž člověk může za pár korun koupit?

Vinou toho všeho se u nás počet organizovaných zahrádkářů snížil „jen" asi na 200 000 členů. „Ve skutečnosti ovšem zahrádek neubývá," říká Jan Stanzel (šéfredaktor časopisu Zahrádkář). „Ty nové však vznikají v satelitních městečkách u novostaveb. Jejich majitelé si je nechají navrhnout od zahradního architekta a rostliny vysázet najatou firmou, někdy dokonce i přivézt travní koberec, který pak stačí jen rozvinout.

Takovým zahrádkám dominují zakrslé konifery, ozdobné dřeviny a trvalky, prostě rostliny nevyžadující velkou péči. Zmizely ovocné vysokokmeny i keře či jahody, ze zeleniny přežily jen záhonky bylinek do kuchyně. Naopak houfně přibývají „hřbitovní ploty" z rychle rostoucích tújí; otřesná věc, která do našich obcí vůbec nepatří!"

Paradox je, že lidé líní vypěstovat si u domu třeba mrkev či zasadit jabloň neváhají vydat za totéž velké peníze v bioprodejnách. Ty jsou totiž velmi oblíbené právě mezi zámožnějšími obyvateli satelitních městeček.

„Dnes by naopak spousta lidí měla opět ráda ovoce a zeleninu z vlastní zahrady, musejí však začínat od nuly. Vy máte možnost se této naší chybě vyhnout, poučit se z ní a dál pěstovat dobré plody nezatížené bůhvíjakými chemickými postřiky."

I přes všechny pohromy je počet organizovaných zahrádkářů u nás stále úctyhodný: jde o vůbec největší český zájmový spolek. Přesto je mezi politiky zájem o tuto část voličstva čítající včetně rodinných příslušníků možná půl milionu osob kupodivu nepatrný.

Svým způsobem si však věci ztěžují i sami zahrádkáři. Leckde se včas nezajímali o majetkové vztahy k pozemkům, které považovali za „své na věčné časy". Jinde stojí v cestě rozvoji měst (stavbě silnic, parků atd.) a ošívají se při jednání o přestěhování na náhradní pozemky.

Zahrádkáři hovoří o svých osadách jako o „plících města" a „oázách zeleně v šedi betonu". To je pravda, jenže ty oázy nejsou dostupné pro jiné lidi. Většina kolonií je obehnána plotem a od brány mají klíče pouze majitelé (častěji vlastně nájemci) pozemků.

K čemu je pak taková zeleň třeba maminkám s kočárky, které chtějí jít někam na procházku? Tady by snad mohl představovat dobré řešení kompromisní návrh, podle nějž by se stávající osady veřejně přístupnými cestami rozdělily na samostatně oplocené zahrádky, jež by doplnily parčíky, pískoviště apod. „Věříme, že k tomu zásadní slovo řekne připravovaný za