Obezita? Pomůže i chirurg

Uznávaný chirurg může pomoci bandáží žaludku proti velké nadváze. Je nutné morbidní obezitu léčit, protože je to nemoc. Pomoc se nachází v nemocnici.

Závažná obezita se řeší bandáží žaludku

Padesátiletý docent medicíny Pavol Holeczy se před čtyřmi měsíci přestěhoval z Bratislavy do Ostravy hlavně proto, aby pomohl lidem zhubnout. Je primářem chirurgie Nemocnice Ostrava-Jih a specialistou na vratné laparoskopické bandáže žaludku.

"Už mám několik místních pacientů, kterým morbidní nadváha velmi komplikuje život a chtějí se zbavit i padesáti kilogramů, které jejich tělo nosí navíc," říká krásnou češtinou primář. Sám je štíhlý jako proutek, ale lidem, kteří jsou obézní, nedává s posměchem rady typu "jste tlustí, tak nežerte".

"Morbidní obezita je nemoc, která se musí léčit. Stejně jako alkoholismus a drogová závislost. Několika kilogramů nadváhy se člověk zbaví pevnou vůlí, změnou stravovacích návyků a cvičením, když však s sebou nosí navíc přes čtyřicet kilogramů, sám to nezvládne," tvrdí Holeczy, kterému nedělá problém sníst na posezení celou čokoládu, nejlépe dvousetgramovou studentskou pečeť. "Nemůžu ale takto hřešit každý den. Jím pravidelně, od všeho trochu a rekreačně sportuji," radí lékař.

Tvrdí, že není pravdivý mýtus o tom, že chirurga, aby vydržel pracovní nápor, musí být pořádný kus. "Tlustému chirurgovi se pak špatně operuje. Nevleze se pořádně za operační stůl, bolí ho nohy a moc se potí," vysvětluje důvody, proč se sám udržuje v kondici.

Rád hraje tenis, lyžuje, jezdí na koni a je zanícený myslivec. "Vždycky jsem si přál koně. Ale nemám na to podmínky, abych se o něj mohl starat. Tak si alespoň čas od času zajezdím na vypůjčeném," líčí Holeczy.

Navázal také na rodinnou tradici - stal se myslivcem. "Les je nádherný relax, vždycky vychutnávám to úžasné ticho, které tam vládne," vypráví Holeczy. Zvěř neloví pro trofeje, i když má radost z každé, ale především pro zážitky, které jsou s lovem spojeny.

Láká ho jízda na snowboardu, ale učit se ji nebude. "Tento sport je moc nebezpečný pro mé ruce. Nevím, jak by se můj zaměstnavatel i pacienti tvářili na to, kdybych si třeba ruce zlomil," obává se chirurg. O své zlaté ručičky, jak o nich mluví mnozí pacienti, pečuje. "Na manikúru nechodím, byl jsem jen jednou a měl pak plno záděrů. Používám ale kvalitní krémy, které zvláčňují kůži. I když už chemické přípravky, které se v dnešní době při operacích používají, tolik neškodí," tvrdí Holeczy.

Do Ostravy přijel tento uznávaný odborník proto, že měl pocit, že v hlavním městě Slovenska ztrácí pracovní perspektivu. Přestěhoval se i přesto, že si vytvořil dobré jméno v bratislavské nemocnici na Kramároch, Železniční nemocnici s poliklinikou, byl vědeckým sekretářem Slovenské chirurgické společnosti a členem dalších odborných seskupení, absolvoval stáže v zahraničí a učil budoucí lékaře.

"V Nemocnici Ostrava-Jih jsem dostal výborné podmínky k práci, příležitost se dále rozvíjet a předávat své zkušenosti. Mám tady kolegy, se kterými se sice znám už z dřívějška, ale kteří mě teď přijali jako svého, bez nějakého náznaku nevítané konkurence. Cítím se tu jako doma, vůbec ne jako cizinec," raduje se Holeczy.

Bydlí v pronajaté části rodinného domu ve Fryčovicích. Nejdříve přijel se psem, zlatým retrieverem, dvaatřicetiletá manželka s dvouletým synem zůstala zatím v Bratislavě a svého muže jen navštěvuje. Plánují, že se sem brzy přistěhují všichni. "Moje paní je zdravotní sestra, teď na mateřské. Studuje navíc na univerzitě v Trnavě, fakultu ošetřovatelství. A naše dvouleté sluníčko jí dává pořádně zabrat. V létě tu však budeme všichni a časem se poohlédneme i po nějakém zaměstnání pro ni. Zatím vybavuje naše bydlení, vymýšlí různé dekorace a doplňky," říká Holeczy.

Je ženatý už potřetí, z předcházejících manželství má dva dospělé syny. "O svých početných rozvodech mluvím docela rád. Plyne z nich totiž poučení i pro jiné. „Řekl bych, že moje pracovní nasazení, celoživotní vzdělávání a tempo moje ženy uštvaly. Teď se snažím rodině více věnovat," říká.

Na otázku, jaké ženy se mu líbí, odpovídá pohotově - no přece ta moje. "I když se věnuji problémům spojeným s nadváhou, nelíbí se mi ženy hubené. Zvlášť ne vychrtlé modelky, takové jsou vytržené z reality. A nějaké to kilečko navíc nevadí. Hlavně když má žena jiskru v oku," směje se lékař.