Na cukrovku jsem přišla náhodou
Dobrý den, jmenuji se Marie Červená a žiji v Plzni. Mám 60 let a před nedávnem mně diagnostikovali cukrovku 2. typu. Již téměř 10 let se potýkám s osteoporózou a nic na to nepomáhá. Cukrovkou onemocněla má matka i babička.
Dlouho jsem nemohla přijít na to, co mně vlastně je. Pořád jsem jen přislazovala a jídlo nebylo sladké. Byla jsem vážně unavená a ani moje zahrádka na chalupě mne nevytrhla z letargie. Byla jsem ospalá a stále mne pronásledoval úporný pocit žízně. Že se mi nehojily rány a s rozdrcenou patou jsem promarodila rok, jsem dávala za vinu řídnutí kostí.
Jednou mne přepadla opravdu velmi silná chřipka. Už jsem myslela, že nevstanu. Když jsem se jakž takž vzpamatovala, poslal mne lékař na kontrolní odběr krve. A tam zjistili zvýšený cukr. Následovala registrace na specializovaném diabetologickém pracovišti a dlouhý úvodní pohovor. Naštěstí nebyl cukr v krvi moc vysoký. Nicméně to stačilo k tomu, abych už navždy musela chodit na kontroly.
Dieta mne trošku otravuje. Celý život jsem měla komplikace ze žlučníkem. Nikdy bych si ho nenechala vyoperovat. Však také potíže ustaly hned, jak jsem odešla do důchodu a přestala se rozčilovat v práci. Po všem je mi špatně. Ráno si první uvařím turka a dám si cigaretu. No, ale snažím se aspoň jíst brambory a maso. Zelenina mi nechutná. Dostala jsem nějaké prášky, tak se je snažím užívat pravidelně. Omáčky a knedlíky mi nikdy nechutnaly, tak aspoň v tomto nedělám dietní chybu.
Po nasazení léků a držení diety se moje únava částečně vytratila. Znovu se raduji z kytiček na naší zahrádce.
Četla jsem, že cukrovka je z toho, že má člověk málo sladkosti v žití. Nevím, co jsem přišla do přechodu si moc nerozumím s manželem a jsem ráda, že hodně pracuje a není často doma. Dcery žijí jinde a moc mne nenavštěvují. Se sourozenci se nestýkám a sousedé mi vadí. Přesto se raduji ze zahrádky a snažím se na lidi kolem sebe nemyslet.