Zemřel můj nejmladší...

Dobrý den, jmenuji se Marie a ráda bych se s Vámi podělila o svůj příběh. Mám šedesát let, dvacet let jsem vdova a před třemi lety jsem pochovala svého nejmladšího syna, který zemřel při autohavárii.

My šedesátníci jsme to asi nikdy neměli lehké. Dvacet nám bylo v šedesátých letech. Nejdřív velká svoboda a pak velké dusno. Nejlepší roky jsme prožili v „normalizaci" a po revoluci už nám bylo čtyřicet. S manželem jsme postavili dům a vychovali tři děti. Nejmladšímu synkovi jsem byla i za tátu a vytvořili jsme si moc hezký vztah. Vždycky jsem na něho čekala, když měl dojet domů pozdě v noci z práce. Připravila jsem mu jídlo a on povídal, jak bylo na cestách.

Až jednoho studeného zimního dne se nevrátil. Těžko popsat bolest, kterou jsem cítila. Hrozně jsem si přála odejít za ním, ale nešlo to. Trvalo víc jak rok, než jsem se jakž takž vzpamatovala. Musela jsem prodat dům. Pořád jsem ho slyšela jak volá: „Ahoj mami, už jsem doma!" Prodala jsem dům a odstěhovala se na penzion.

Celý život jsem byla zvyklá od rána do večera pracovat a i teď mi práce pomohla. U nás v městečku máme několik malých obchůdků a tak tam pomáhám. Vždycky když je třeba. Uklízím, vybaluji zboží nebo zaskakuji, když si potřebují prodavačky něco zařídit. Pomaličku to jde, i když vím, že už to nikdy nebude dobré.

Práce mezi lidmi je osvěžující a večer, když se pomodlím za svého syna, přemýšlím o uplynulém dni. Co jsem prožila, koho jsem potkala a zda dobře plním svůj životní úkol. Bylo to hrozně těžké setkat se se soustrastí, ale ve většině případů byla upřímná a tak -statečně, nestatečně - jdu den za dnem za svými blízkými.

Nevzdávejte, prosím nikdy naději. I když se zdá, že v životě už není pro co žít. Doprovázím do školy malého vnoučka a odpovídám na stejné otázky, jak před lety svému synovi. Dívám se do jeho zvědavé tvářičky, která čeká na odpověď a když za mnou přiběhne už zdálky volá: „Ahoj babi, jak se máš?"